Slunce se pomalu kloní k obzoru, vzduch voní po jehličí a na každém kroku slyšíme jen dech, smích a šustění bot po kamenech. Výšlap na Lysou horu se stal jedním z těch zážitků, které člověk dlouho nosí v sobě – ne kvůli výkonu, ale kvůli okamžikům, které se odehrávají mezi nebem a zemí.
Vyrazili jsme v odpoledních hodinách, kdy se krajina začíná nořit do zlatavého světla. Cesta vzhůru byla pro každého jiná – někdo stoupal tiše, jiný v hovoru, někdo s písničkou, jiný v zamyšlení. Všichni ale s jedním cílem: být spolu v horách a dopřát si výhled, který nikdy nezevšední.
Na vrcholu nás čekala odměna – západ slunce, který zbarvil celý kraj do teplých tónů oranžové, růžové a fialové. Někdy stačí jen pár minut mlčení ve chvíli, kdy se obloha rozhoří, a všechno najednou dává smysl.
Bylo teplo, klidno a krásně. Počasí nám přálo, nebe bylo téměř bez mráčku, a tak jsme si mohli užít každou minutu na hřebeni. Někteří si sedli do trávy, jiní se rozhlíželi do krajiny a nechávali se unášet tichem.
Děkujeme všem, kdo šli s námi. Lysá nás opět přivítala s otevřenou náručí – a my jsme si z ní odnesli nejen sluncem zalité fotografie, ale hlavně pocit sounáležitosti a radost z pohybu v horách.
